VYZNÁNÍ KANONÝRA
Opět jsme ve stavu, kdy amatérský sport byl odstaven, kdy zejí hřiště prázdnotou. V loňském roce jsem se snažil mezeru ve zprávách o fotbale zacelit rozhovorem s kapitánem našeho "áčka", Mirkem Kobzinkem.
Letos, skoro po dvanácti měsících, se zase nehraje, není co komentovat a tak přikládám vyznání našeho nejlepšího oddílového kanonýra, Zdeni France.
On to není rozhovor, je to monolog, vyznání Zdeňka k našemu klubu. Na jeho psaní, stylu ani slovech nebylo co upravovat:
Píše se rok 1984 a já tehdy poprvé kopnul do toho kulatého nesmyslu zvaném balón (míč, kopačák, meruna….jak chcete). Tím se začala psát historie mého fotbalového života.
K fotbalu mne přivedli tatínek a děda. Taťka, ten ho taky hrával, ale ne tak dlouho jako já :-)
První mé kroky hned vedly na Orelský stadion v Uherském Brodě. Tam jsem vydržel až do svých 18-ti let.
Měl jsem kolem sebe partu úžasných kluků a trenérů, kteří mne naučili téměř vše, co člověk k této krásné hře potřebuje znát.
Trénovali mne pánové Indra, Rachůnek, Lovecký a samozřejmě legendární duo „Gazda a Kopec“, pánové Kreisl a Kopeček. Omlouvám se, jestli jsem na někoho dalšího zapomněl.
Po celou tu dobu jsem nastupoval na hřiště jako stoper. Tento post mi vydržel až do přechodu mezi dospělé. Byli jsme tenkrát skvělá parta, která spolu držela jak na hřišti, tak i mimo něj. V dorostu jsme hrávali druhou nejvyšší republikovou soutěž, tím pádem jsem se na hřišti potkal i se spoustou budoucích ligových fotbalistů (Švancara, Polách...). V této době přišly i nabídky vyzkoušet si výkonnost v prvoligových klubech (Zlín, Olomouc), ale z tohoto nakonec sešlo. Kdoví, kam by se pak mé fotbalové kroky ubíraly.
Ale ničeho nelituji, protože pak bych zase nepoznal to, co do teď. Z mých tehdejších spoluhráčů to nejdále ve fotbale dotáhnul Luboš Blaha, který zažil angažmá nejen ve Spartě Praha, ale i v zahraničí. Nadějných kluků tenkrát mezi námi bylo ale daleko víc.
Při přechodu do „A“ týmu mužů v Uherském brodě už tolik hráčských příležitostí pro mne nebylo. V Brodě se tehdy hrávala II. Národní liga, pak MSFL. V týmu byli borci daleko vyspělejší a zkušenější, než my, mladí z dorostu. V MSFL jsem si sice pár startů zapsal, ale jen jako střídající hráč. Jsem ale rád za to, že jsem mohl poznat tehdejší místní fotbalové hvězdy v čele s panem Poddaným a spoustou dalších.
V této době se začala i přepisovat historie mého postu na hřišti. Ze stopera na útočníka. No a tam „řádím“ do teď.
A přišlo i „laso“ do mého nejlepšího fotbalového angažmá. Do TJ SOKOL Újezdec - Těšov :-). Oslovili mne tenkrát pánové Miroslav Soviš a Josef Jančář, předseda TJ a šéf fotbalu v klubu.
Začal jsem nabírat zkušenosti od borců, jako byli J. Šmíd, D. Konečný, V. Odehnal. A začal sázet své první „dospělácké“ góly. Vojnu jsem strávil v Dolních Bojanovicích (mimochodem v týmu našeho tehdejšího soupeře). Po návratu do Újezdce započaly nejkrásnější roky mého fotbalového života. Vyhrávali jsme, postupovali, prostě fotbalová paráda :-)
I teď znovu děkuji tehdejšímu vedení TJ SOKOL za tu nabídku.
V Újezdci to bylo vážně úžasné. Děkuji všem tehdejším spoluhráčům i lidem kolem, za nezapomenutelné fotbalové i osobní zážitky. A že jich bylo :-)!!!
Z hráčů, kteří kolem mne tenkrát byli, musím vyzvednout Zbyňu Jančáře, Miru Mikliše, Jirku Vystrčila, Miru Kobzinka a samozřejmě mého parťáka v útoku, Rosťu Gregora. Bez nich by to opravdu nešlo. Samozřejmě velký dík patří i trenérům, kteří tenkrát v TJ působili. Velký poděkování ode mne zvlášť patří Liboru Odstrčilovi, který mi důvěřoval a podporoval i v, pro mne těžkých, fotbalových situacích.
Každého trenéra jsem respektoval a každý mi do fotbalu něco dal. To vše bylo neopakovatelné a nezapomenutelné. Vydrželo to až do mých 30-tých narozenin, kdy po dvanácti letech (mimo půlročního hostování v Bánově) strávených v TJ SOKOL, přišel „čas na změnu“. Ale ne ve zlém.
Byly to v Újezdci opravdu moje nejkrásnější fotbalové roky.
Říká se, že v nejlepším má člověk přestat. No a tak i mé fotbalové kroky nabraly jiný směr. Roli v tom odehrál i věk a samozřejmě i zaměstnání. To se s fotbalem dařilo míň a míň skloubit.
Jen doufám, že když jsem byl tak spokojený já v Újezdci, že i oni tam byli spokojeni se mnou.
Vždyť nějaký ten gól jsem tam dal (158 v Župním přeboru, I.A třídě, I.B třídě = V HISTORII KLUBU NEJEPŠÍ STŘELEC!!! -josr-)
Prostě: Velké díky za všechno, všem v TJ SOKOL!!!
No a po Újezdci jsem si našel stálé angažmá v TJ Tatran Havřice, kde se mně i ostatním znovu dařilo a vykopali jsme se až do 1.B třídy. Přišly tak další góly a zážitky.
Při dovršení mých čtyřicátin a hlavně po narození dcerky Zoinky nastala varianta z fotbalového života odejít. A rozlučka proběhla, jak jinak, symbolicky, při vzájemném mistrovském zápase Újezdce a Havřic. Za to moc děkuji všem, kdo tuto akci pomohli zorganizovat.
No ale jak už to bývá, nechal jsem se „ukecat“ a fotbal hraji dodnes.
Tímto bych chtěl poděkovat všem, které jsem při něm potkal. Za podporu a povzbuzení. Hlavně pak rodičům, manželce…no prostě všem.
Co k tomuto vyznání dodat. Jediné: Zdeňo, zůstaň stále tím, kým jsi. Bezva člověkem, fantastickým fotbalistou, kámošem do „kdejaké akce“. Ať Ti slouží zdraví, ať máš spokojený rodinný život. No a v tom fotbale ať dál rozdáváš pohodu a sypeš soupeřům jeden gól za druhým. A to si piš, že v klubu jsme s Tebou byli velmi, velmi spokojení :-)
-josr-